V Bradavicích pošesté - Začátek konce

Ráda bych podotkla, že konverzace mezi Ronem a Seamusem je extrakt z rozhovoru mého s Martan, který jsem si s jejím souhlasem vypůjčila. :-)


XXXV. Začátek konce

Oslava jejich vítězství ve famfrpálovém zápasu byla nevídaná. Všichni se tak nějak dohodli, že pro Harryho sice velice trpí, slavit úspěchy se však musí.
Jediní, komu do smíchu doopravdy nebylo, byli Hermiona, Ginny a Ron. Zrzek v sobě sice tu radost potlačit nedokázal, najevo však nedával vůbec nic. Přece jen mu přišlo až moc kruté teď něco slavit.
„Rone, ty náš hrdino!“ křikla na něj Angelina. „Dělej, hejbni kostrou a pojď se s námi radovat. Dyť je to hlavně tvoje zásluha!“
„Slavte beze mě,“ řekl Ron potichu. Sám by si ale přál zvednout se z toho protivného křesla u krbu a neskutečně se přejíst.
„Jen jdi, bráško,“ řekla Ginny.
„Vážně?“ zeptal se zrzek nejistě.
Ginny přikývla.
Ron se nenechal dlouho přemlouvat, vyskočil z křesla a začal se prodírat davem ke stolu s jídlem.
„To je žúžo!“ liboval si pak, když měl v ruce sladké, zatočené lízátko, polité horou zlatavého medu. Na puse měl nejmíň dvacet druhů dortu.
Hermiona a Ginny osaměli.
„Co se asi teď děje... tam?“ zeptala se zrzka. Nebyla to ani tak otázka, jako spíš vyjádření jejích obav o Harryho.
„To nemám tušení,“ řekla Hermiona klidně, „ale ať se děje cokoliv, dopadne to dobře!“
„Já vím... vždyť je to Harry. To nemůže dopadnout špatně. On je Vyvolený!“
„Ty ho doopravdy miluješ, viď?“ usmála se Hermiona.
„Ano. A bylo by nespravedlivé, kdyby nás život rozdělil. Čekala jsem na něj tak dlouho... Navíc,“ složila ruce okolo svého bříška, „tohle mrně nic neprovedlo. Nechápu, proč by mělo být bez otce!“
„Nebude,“ usmála se kamarádka.
Ginny si povzdechla. Pak se ale překvapivě usmála a šibalsky na Hermionu zamrkala.
„Co?“ nechápala Hermiona.
„Nedělej, že nevíš, na co narážím!“ řekla Ginny dotčeně. „Tak povídej. Co ty a bráška?“
„Jo tak,“ pochopila Hermiona. „Nevím. V pohodě. Máme spolu mnohem lepší vztah než kdy dřív.“
„No, a jakej je brácha v posteli?“ zeptala se rudovláska zcela nečekaně.
Hermiona zrudla jako ředkvička a nic neříkala.
„Ale, no tak!“ dorážela Ginny. „Já to naštěstí nevím, protože je to můj brácha. To ale nemění nic na tom, že mě to zajímá!“
„Ale... já to vážně nevím. V posteli jsem s ním ještě nebyla.“
„Cože?“
„Kdyby ses ptala, jakej je tvůj brácha na zemi, na gauči nebo v našich dívčích sprchách, tak to ti odpovím. Ale v posteli...“
„Bože, Hermiono! Nepotřebuju detaily!“ otřepala se Ginny. Pak na kamarádku nechápavě pohlédla. „V našich sprchách? A kde se mám teď jako mejt?“
„Haha, dostala jsem tě!“ usmála se Hermiona. „Příště už se nevyptávej!“
Než Ginny stačila něco podotknout, ozval se výbuch smíchu a ke kamarádkám dolehla Ronova konverzace se Seamusem.
„Znáš to, ne? Bohatým ber, chudým dávej...“ říkal právě Ron.
„Jasný. Já se ale spíš řídím heslem: Bohatým beru, na všechny seru!“ vymáčkl ze sebe Seamus, který už byl mírně v lihu. Následoval další výbuch smíchu.
„Ne, vážně,“ pokračoval Seamus. „S brýlemi je to na nic. Hledáš něco s nimi i bez nich. Tak sem je přestal nosit.“
„Takže říkáš, že když si pořídím brýle, nic tím nevyřeším?“ zeptal se zrzek rádoby smutně. „Teď si mě dostal do těžkých depresí!“
„Věř mi, kamaráde,“ nevšímal si Seamus Ronových poznámek, jen mu hrdinně poklepal na rameno, „když jsem brýle neměl, bylo to v pohodě. Ale jakmile sem je nasadil, vrážel sem do futer!“
„Ale hele, to nebude brýlemi! Já do futer vrážím taky a to brýle nenosím. My máme to vrážení v rodině,“ uchechtl se Ron.
„Jo?“
„Jo,“ přikývl Ron. „Ale spíš se specializujeme na ukopávaní palců.“
„Jo?“
„Jo,“ přikývl zrzek znovu a málem si hýbl s krkem. „Jednou se nám s tátou povedlo ukopnout si palce najednou!“
„Tomu se říká umění,“ hýkala Angelina.
„Ne, tomu se říká solidarita. Jeden za všechny...“ vložil se Seamus opět do debaty.
Všeobecné veselí přerušil hlas profesorky McGonagallové, rozléhající se jakoby ze všech stran.
„NIKDO ZE STUDENTŮ NEOPUSTÍ SPOLEČENSKOU MÍSTNOST. ZKONTROLUJTE SI PROSÍM, ŽE VAŠE VÝCHODY JSOU ZAVŘENÉ A ZABEZPEČENÉ.
VŠICHNI PROFESOŘI, DOSTAVTE SE URYCHLENĚ DO VSTUPNÍ SÍNĚ!“
Ve společence zavládlo naprosté ticho. Pak se všichni jako na povel začali hrnout k portrétu Buclaté dámy.
„STÁÁÁT!!!“ zaječela Hermiona. Všichni se ihned zastavili. Možná proto, protože Hermionu respektovali, nebo taky proto, že se hrozně lekli. Ona sama přešla k východu a pečlivě zkontrolovala, že je zavřený.
„Nikdo se odtud ani nehne. Já jsem prefektka, rozumíte? Usaďte se v křeslech, pokračujte v zábavě nebo jděte spát, to je mi jedno. Nikdo z vás se ale ani na krok nepřiblíží k tomuhle východu, jasný?“ Prstem ukázala na portrét.
Nikdo neodpověděl.
„Jinak strávíte školní trest s profesorem Snapem. Tak, jasný?“
„Ano,“ špitli sborově.
Hermiona měla chuť obořit se na ně a říct: Ano, madam. Nechtěla však situaci nijak zlehčovat, obzvláště, když to vypadalo, že jí všichni rozuměli.
Jakmile se všichni odebrali po svém, Hermiona, Ron a Ginny si připravili hůlky a prolezli portrétem Buclaté dámy.
Když popošli pár kroků, portrét se znovu otevřel a vylezli z něj Dean a Neville.
„Jdeme s vámi,“ řekl Neville rozhodně. „Snažte se nám v tom zabránit, jak chcete. Já jsem připraven se prát!“
„Neville,“ usmála se Hermiona, „já se s tebou nechci prát.“
„Já s tebou taky ne. Jsi holka.“
„Pochopil sem,“ povzdechl si Ron a přistoupil k Nevillovi, pěsti připravené.
„Rone!“ okřikla ho přítelkyně. „Nikdo z nás se s Nevillem prát nebude. Oba půjdou s námi.“
Neville užasle otevřel pusu.
„Tak nic no. A já se chtěl jen procvičit,“ zašklebil se zrzek.

„Co myslíš, že se děje?“ zeptal se Ron Hermiony, když se plížili chodbou ke Vstupní síni.
„Nevím, nejspíš ale něco vážného, protože jinak by...“
„PSSST!“ okřikla je Ginny.
„Co je?“ zeptal se Neville celý bledý.
Odpověď se ale dostavila vzápětí, když uslyšeli hlasy, blížící se k nim stejnou chodbou, ve které zrovna byli.
Všichni rychle naskákali za různá brnění a čekali...

„Jak je tohle ksakru možné?“ rozčiloval se Brumbál. Snape ho ještě nikdy neslyšel klít.
„Já... já... já nevím, Albusi. Nedokážu si to vysvětlit. Mělo to být až za měsíc. Přísahám!“
„Věřím. To ale nic nemění na naší situaci,“ rozčiloval se dál Brumbál.
„Fénixův řád je už na cestě,“ špitl Snape.
„Ano, ano. Jenže než dorazí, už bude po všem. Studenti jsou v nebezpečí!“
„Jsou ve svých kolejích. Tam se jim nic nestane.“
„Nebuďte naivní, Severusi!“
Snape hlasitě polkl. Pak rychle změnil téma: „Jak je Sybile?“
„Je v bezvědomí. Leží na ošetřovně. Kdo by jen pomyslel, že jednou za život opustí svou věž a hned to schytá?“
„Ironie,“ ušklíbl se učitel lektvarů.
„Proč tady kruci není Harry, když je ho potřeba!“
Brumbál se Snapem zmizeli za rohem a dál si to šinuli ke vstupní síni...

Naši přátelé vylezli zpoza brnění. Sice neslyšeli celý rozhovor, zaslechli ale dost na to, aby pochopili, o co jde.
„Tak je to jasné,“ začal Ron. „Vy se vrátíte zpátky do společenky a tam se zamknete a budete hlídat. Já jim půjdu pomoct.“
„Zapomeň!“
„Cože?“
„Blázne!“
„No jasně, ty hrdino!“
Ron si nevšímal jejich reakcí a pokračoval: „O tebe, Hermiono, o tebe nechci přijít. Tady ségra musí myslet za dva. Deana neznám a Neville je neschopnej!“
„No dovol!“ urazil se neschopným nazvaný.
„Poslyš, Deane,“ ujala se Hermiona slova, „půjdeš zpět do společenky a sedneš si k portrétu. Ručíš mi za to, že nikdo nepůjde ani dovnitř, ani ven. Hlavně ven ne, jasný?“
„Jo, jasný. Ale proč?“
„To až později. Hlavně mysli na to, že koho pustíš ven, podepíšeš mu tím ortel smrti.“
„Chápu,“ špitl Dean přiškrceným hlasem. Otočil se jako na obrtlíku a rozběhl se zpět.
„Tak pojďme,“ řekla Ginny.
„Hele, mám ten dojem, že jste mi asi nerozuměli,“ ozval se Ron trucovitě.
„Ale jo. Tak jdeme!“ zavelela Hermiona.

Ve vstupní síni bylo živo. Zkuste si představit mafiánskou přestřelku, kdy oběma stranám byly dány nadpřirozené schopnosti.
Členové Fénixova řádu stihli přijet včas, a tak teď měli plno práce se smrtijedy, kteří do Bradavického hradu tak neslušně, bez pozvání, vtrhli.
„Tak tohle ne. Hermiono, to je šílenství. Nechme boj zkušenějším!“ šeptl Ron, když schovaní za rohem sledovali boj, který se v nejbližší chvíli měl strhnout v masakr.
„Rone, bojíš se snad?“
„Ano. Bojím se o tebe!“
Hermiona se usmála. „Jsem přece čarodějka!“
„Jo... jenže to oni také. Hermi, prosím...“
Veškeré Ronovy pokusy však byly přerušeny, když si jich jeden ze smrtijedů všiml.
„Studentíci,“ zasyčel.
Ron přiskočil před skupinku a zaštítil je vlastním tělem.
Smrtijed se rozesmál: „Hrdino! Myslíš, že na mě stačíš?“
Ron nic neříkal. Byl bledý jako stěna, hůlku připravenou.
„Tak pojď,“ hýkal jeho nepřítel, „budeme si hrát!“
„Rone, nechoď!“ zaškemrala Hermiona.
A co mám asi jako dělat, teď? Pověsit se na lustr? Já věděl, že sme sem neměli chodit, pomyslel si zrzek.
„Pověsit se na lustr?“ rozchechtal se smrtijed.
„Číst soupeři myšlenky - to je pak nekalý souboj!“ odsekl Ron.
„Ale houby nekalý. To je jen otázka schopností. Kdybys to uměl taky, dělal bys...“ Smrtijed v tu chvíli zavyl, protože Ron na něj v nečekaném okamžiku seslal salvu zlatých jisker. Nepřítel teď ležel na zemi, neschopen vstát, jen skuhral a rukou si hladil krvavé rány, které mu jiskry po celém těle způsobily.
„Skvělé,“ nadskočila Hermiona nadšeně.
„Moc ne,“ zaúpěl Ron.
Díky zrzkovu zákroku si jich všiml zbytek smrtijedů, naštěstí ale také členové Fénixova řádu.
Pár smrtijedů se vytrhlo ze souboje a vrhlo se na ně.
„Tak jo,“ zavelel Ron. „Musíme se rozdělit.“
Všichni se rychle rozptýlili různými směry a skupinka smrtijedů udělala totéž.
Ron si svým prvním zákrokem získal nad ostatními smrtijedy trochu respektu a tak se teď jeho nový soupeř nepokoušel ho nijak provokovat. Jen kroužili kolem dokola jako tokající tetřevi.
Ginny nasadila masku nebojácné holčičky, co má zabíjení na denním pořádku, a tak vrhala na smrtijeda jeden vražedný pohled za druhým.
„Drsná holčička,“ posmíval se smrtijed.
„Ubohej služebníček Lorda Voldemorta!“ provokovala Ginny.
Zrzka nevěděla, jestli se smrtijed tak naštval kvůli tomu, jak ho označila, anebo kvůli tomu, že vyslovila Pánovo jméno. Nicméně, naštvaný smrtijed úplně zapomněl, že je kouzelník a vrhnul se na Ginny, s úmyslem zápasit holýma rukama.
Neville už neměl takové štěstí. Jeho protivník po něm metal jedno kouzlo za druhým a on pořád obíhal kolem dokola celou Vstupní síň, jako kůň v manéži. Vždy se jen tak tak stačil vyhnout nějaké kletbě.
Nejlépe na tom asi byla Hermiona. Bojovala excelentně, to ano. Žádný ze smrtijedů jí nemohl číst myšlenky, protože se plně uzavřela a nikdo z nich tak nevěděl, co kdy a jak udělá.
Zneškodnila pěknou skupinku smrtijedů, jenže pak se něco stalo.
Pohlédla směrem ke svému příteli, aby si zkontrolovala, že je v pořádku, když ho zahlédla klesajícího k zemi pod zábleskem zeleného světla.
„RONE!“ vykřikla. Nechala smrtijeda smrtijedem a rozběhla se za svým přítelem. Jakmile k němu doběhla, bylo jí jasné, že je mrtvý. Ležel na podlaze, nehýbal se, na tváři mu spočíval klidný výraz.
„Ne,“ šeptla a sesunula se vedle něj, po tvářích jí stékaly slzy.
Do síně vstoupila další osoba - vysoká, zahalená v černém. Klapavý zvuk jejích bot se odrážel ode stěn a jejich děsivá ozvěna putovala dál hradem. Lord Voldemort se vrátil do Bradavic.